program školy
organizace studia
školní řád
pedagogové
absolventi
historie Školy architektury
historie AVU

(soubor PDF)
Projekty budov školy z let 1897-1931 na pozemek AVU

(soubor PDF)
Studentské projekty na rozšíření kapacit školy 2003

Příspěvek k historicko-stavebnímu průzkumu vývoje školy

Původně jsme chtěli sledovat tři vývojové historické stopy: situaci ve společnost, architektonickou a situaci na samotné AVU. Všechny jsou však do sebe vzájemně provázány. V naší práci se pokoušíme postihnout okolnosti kolem vzniku školy na konci 19.století a následné, dle nás hodnotné rozšiřující přestavby od architektů Kotěry, Gočára a Frágnera. Přestavby ze 70.let, nejsou hodnotné v žádném ze směrů námi sledovaných vývojových stop, a proto se jen zmíníme, že byly. Nejobeznámenější osobou v oboru historie architektury a umění v našem okolí je PhDr. Jiří T. Kotalík, pro něhož jsme si připravili několik otázek:

První ze sedmi otázek se týká vlastního vzniku školy, která vznikla na popud českých obrozenců jako reakce na vídeňskou Akademii a původně měla taky stát úplně někde jinde.
Ono to mělo vůbec historii složitou, protože Akademie vznikla původně jako soukromá malířská, kreslířská škola, kterou iniciovala Společnost vlasteneckých přátel umění, což byla filantropická organizace, v jejímž čele stáli hrabě Kašpar Černín a hrabě Bukwoj. Bylo v době kdy vznikala Česká učená společnost, kde se rodily počátky Národního musea. Smyslem toho bylo po vzoru jiných světových učilišť vytvořit školu, která by připravila dorost, který by byl schopen kreslířské, grafické a ilustrační práce pro časopisy, knihy a soupisy, protože dříve nebyla fotografie a všechno se kreslilo. Tato instituce, která vznikla v roce 1799 od roku 1800 začala fungovat v pražském Klementinu, se postupem času rozšířila na školu malířskou, kde po prvním učiteli a řediteli Berkelovi přišli učit další a další, začala v 60.letech 19.století strádat. Nebyly peníze, škola žila v provisoriu, nebyli učitelé a k hluboké krizi přispělo ještě to, že se Akademii nepodařilo postavit na nohy, aby měla všechny disciplíny. Čili se zde neučilo sochařství, krátce v roce 1848 se tam vyučovala i architektura. Krátce proto, že se podstatně začala rozvíjet Technika, česká i vídeňská, a pedagogové jako Zítek nebo Šulc přešli tam. A v této situaci se zasloužil Josef Hlávka, který byl velkou osobností české kultury, českého mecenátu, a který byl členem kuratoria Společnosti vlasteneckých přátel umění a rozhodl se, že je potřeba celou tu záležitost proměnit. Postupoval ve třech etapách. První etapu, Pamětní spis, který adresoval císaři Františku Josefovi, jehož smyslem bylo, aby se tato soukromá instituce se proměnila v instituci státní, tzn. aby byla zestátněna. To bylo pořád v době, kdy škola žila v provizoriích. Ona dlouho byla v Klementinu, potom, když se postavilo Rudolfinum, tak tam měli několik místností a dvě nebo tři třídy v Umělecko-průmyslové škole. Představa byla, že se škola osamostatní, zestatní, a bude císařem podporovaná z Vídně placená Akademie. Druhý krok byl, že se pokusil vylepšit prestiž profesorského sboru a na své vlastní náklady pozval okruh vynikajících umělců a třetí záměr byl postavit vlastní budovu. To se mu v poměrně velmi krátkém období 90.let 19.století povedlo. Napřed to zestatnění, kdy se Julius Mařák stal prvním voleným rektorem. Akademie byla podle podmínek z Vídně dvojjazyčná, německo-česká, pro oba národy, které žily v Českém království svorně vedle. Takže zde bylo německé oddělení s německým vyučovacím jazykem a české s českým. Hlávkovi se za pomoci osobní iniciativy a svých vlastních peněz podařilo získat z ciziny vynikající české pedagogy tzn. Hynajse, Brožíka, Marolda a Myslbeka. Těm vytvořil provisorium v dnešní Moderní galerii na Výstavišti, kde po skončení Jubilejní výstavy v roce 1891, tito pánové získali své ateliéry, kde pracovali a zároveň vyučovali. Pracoval i na myšlence výstavby nové školy.

A to je ta stejná budova, která Akademii dodnes patří a v současností prožívá kontroverzní rekonstrukcí?
To je ta stejná budova. Tam, když Jubilejní výstava skončila, vypracoval architekt Bělský podle konkrétních požadavků Hynajse, Myslbeka a Brožíka upravil prostory pro jejich ateliéry. Hlávka to sám všechno zaplatil včetně jejich vysokých honorářů, které oni za přechod do Prahy chtěli, stali se profesory školy a tímto se reforma provedla. Mezitím Hlávka rozjížděl otázku stavby, kdy klíčový byl pozemek. Ten původní, o kterém se jednalo, byl v Rajské zahradě na Vinohradech u Riegrových sadů, ale nakonec Hlávkovi nepřipadl výhodný a našel ten dnešní, který byl zbytkovým pozemkem urbanistického návrhu na budoucí zástavbu celé čtvrti Bubenče. Původně tam nebylo nic, jen pole a louky, a budova Akademie byla první budovou, která tam vznikala a teprve po ní vznikaly ostatní. Urbanistický plán vymezení dnešní čtvrti, když budova vznikala, byl však již zpracován. Pozemek připadal Hlávkovi výhodný klidovou polohou Stromovky a obrácením ateliérů k severu a dostatečnou velikostí prostorů k tomu, aby tam nová škola mohla vzniknout. Pozval konzervativního architekta Václava Rošlapila, žáka Theofila Hansena z vídeňské Akademie, který měl v té době za sebou stavbu Starkovy akademie a velký soutěžní projekt Ústavu choromyslných v Bohnicích. Poslal ho s půlročním stipendiem na služební cestu, kdy projel celou Evropu a navštívil všechny v té době slavné a důležité umělecké školy. Hlavními příklady pro něj byly mnichovská Akademie, drážďanská Akademie a Beaux Arts v Paříži. Z toho vznikala jeho představa naší budovy částečně historizující francouzský neoklasicismus do baroka, částečně střihnutý secesí a folklórem. Do roku 1903 se tam postupně celá škola přestěhovala. K tomu je v Invalidovně kompletní plánová dokumentace, která, jak předpokládám, uplavala a spousta spisů a dokumentů hlávkovy pozůstalosti, která je v Památníku národního písemnictví, což jsou dva zdroje, které jsem měl v roce. Jsou to tak obsáhlé fondy, které nebyly nikdy vytříděny, plně podrobností a detailů dokumentující šest let realizace. Je třeba si uvědomit, že škola byla původně určena pro velmi limitovaný počet pedagogů a jejich stundetů.

Už při samotné stavbě budovy se však zjistilo, že kapacita nestačí. Zvažovaly se varianty nástavby nebo další budovy hned vedle.
Oni to stavěli pro tři malířské ateliéry, přípravku a sochařství. Bylo to zamýšleno tak, že profesor měl jeden velký ateliér, škola jeden menší plus vlastní ateliéry asistentů, kteří vedli tzv. přípravku. Tato velkolepá budova s tím měřítkem, jakým je postavená, byla určena jen pro 80 studentů a 4 pány profesory (čísla se upřesní po další konzultaci s dr. Kotalíkem). Viděl jsem rošlapilovu skicu z roku 1903, kdy už se počítalo, že mansardové patro bude reservou pro případné nové ateliéry. Potřeba byla uspokojena tak, že kromě hlavní budovy Akademie existoval grafický ateliér, který vznikl v roce 1910, mimo budovu napřed ve Vodičkově ulici a potom na Václavském náměstí v soukromém domě. Když vznikla kotěrova architektonická škola, tak vznikl pro ni na školním pozemku nový pavilon. Botzova vznikla až po roce 1945 a vyřešilo se to tak, že se pro ni získala, byť jen do pronájmu, Moderní galerie a částečně se do umístila grafika, sochařské přípravky a slánského restaurátorská škola, která vznikla až po roce 1945 a původně sídlila v horním patře pavilonu architektury. Všechny projekty na přestavbu a rozšíření, které vznikaly po roce 1903 zůstaly na papíře, protože aktuální potřeba na prostory musela ustoupit finanční realitě a ani tak silní rektoři jako byl Gočár nebo Frágner to neprosadili, ikdyž mnohdy skutečně jenom o fous.

Takže ten domeček architektury nevznikl jako trucprojekt, kdy se na architekty pohlíží jako by snad na Akademii ani nepatřili, ten vzinkl z toho, že uvnitř už nebylo žádné místo.
V roce 1910 bylo rozhodnuto, že se Akademie stane plnohodnotnou školou a k tomu byla zapotřebí ještě škola grafiky a architektury. Škola architektury vznikla tak, že Kotěra přešel z Umprumky. Zezačátku vyučoval doma ve svém vlastním ateliéru, kam ti první studenti chodili víc než deset let na praxi k němu na Vinohrady a mezitím se připravovalo nějaké prostorové řešení. Grafická škola, na kterou se v konkurzu na profesora utkali spolu Preisig se Švabinským, kde v konzervativním prostředí vyhrál právě Švabinský, se potom přestěhovala. Kotěra, který byl rektorem v období kolem 1. světové války, realizoval úpravu knihovny na hlavní budově a návrh dostavby, kterou koncipoval v podobě dvou paralelních samostatných pavilonů, kdy jeden měl být architektonický a druhý grafický. V pozměněné podobě se realizoval jen ten jeden. Od definitivního se liší nástavbou nahoře, do které už Josef Gočár nějakým způsobem vstoupil a lví podíl měl už on. Bohužel k tomu nejsou žádné prokazatelné archivní materiály, protože celá ta záležitost probíhala jako nouzová provisorní stavba bez kolaudace, bez popisného čísla a měli jsme s tím velký problém, když jsme to přebírali.

Probíhalo dodatečné zaměření stávajícího stavu?
Nepochybíme, když řekneme, že základní myšlenka je kotěrova, kterou potom jeho spolupracovníci Novotný a Gočár v době jeho nemoci nějakým způsobem upravili a adaptovali.

Josef Gočár musela být silná osobnost, protože jen od něj jsme našli minimálně tři projekty na přestavbu školy.
Jeho nástupnictví na Akademii je obestřeno trochu aureolou, protože on tam původně býti neměl. O profesorovi na Akademii rozhodoval profesorský sbor, který se usnesl a rozhodl, kdo bude nástupcem toho zemřelého. Tento návrh poslali do Vídně na Ministerstvo kultury vyučování a tam bylo zvykem, že ministerstvo to pouze odsouhlasilo. Málokdy nebo jen zcela výjimečně do toho vstupovalo a pouze dbalo na to, aby, když zemřel profesor německého oddělení, jeho nástupcem byl profesor německý a když by to byl Čech, aby ho nahradil Čech a nepřevážil národnostní element. Kotěra umřel, architekt byl Čech, a tehdejší dosti konzervativní profesorský sbor na přelomu dvacátých let (Bobrovský, Kafka,\U+2026), což byli agrárníci a živnostníci hledající hlavně zakázky. Na Umprumce učil Janák, který byl tehdy v ohromném flóru, byl na vrcholu svých sil, měl za sebou palác Adria, Škodovku v Jungmanově ulici, vily na Ořechovce a celou řadu velkých státních zakázek. Oni mu nabídli, jak se to tehdy často dělalo, aby šel učit na Akademii, protože Umprumka měla až do roku 1945 status střední školy, kdežto Akademie mělo již od 20.let statut vysoký. On to ke zděšení všech odmítl. Logické tehdy asi bylo, že následníkem se měl stát jeho žák a asistent Otakar Novotný, a který v době kotěrovy nemoci školu rok a půl řídil. Páni profesoři však hledali někoho, od koho si slibovali veřejné zakázky, což Novotný nebyl. Byl spolukantorem z Mánesu bez vazeb na bohaté klienty, stát, banky a České dráhy, zatímco Gočár je měl. Gočár byl na vrcholu sil, získal Katzovu cenu Akademie, měl za sebou postavený celý Hradec Králové včetně Sitenského paláce a ředitelství drah. To nakonec při hlasování zvítězilo, že zvolili právě jeho. Gočár byl již od počátku architekt s velkou vizí, který se nebál razantními projekty vstupovat do historického porstředí (Agrobanka). Měl zázemí z Mánesa, kamarádil ze Zdeňkem Würthem, který byl sekčním šéfem na ministerstvu kultury a osvěty a měl na starosti památkovou péči. Myslím si, že ty dva projekty na dostavbu přesně odpovídají velkorysé době klasicizujícího funkcionalismu monumentálního ražení velmi kontrastní a avantgardní na svoji dobu, který neměl šanci na uplatnění.

V době se vrátím zpátky na počátek 20.století ke klínovité budově na jih od hlavní budovy pravděpodobně od Vojtěcha Hynajse, která nás asi nejvíc uchvátila, tam si autorem nejste moc jistý.
O tomto projektu jsem vůbec nevěděl a hodně mě překvapilo jak inteligentně je tato věc do komplikované parcely vymyšlená a vyřešená, ale když si to člověk nechá projít hlavou, tak to má svoji logiku a v tomto zbytném prostoru by mohla klidně stát. Tak jak je navržené a vyřešená velice chytře ve smyslu z hlediska parcely, ale i vnitřního provozu. On byl natolik inteligentní a tvůrčí, aby to vymyslel sám. Typoval bych, že se jedná o věc, kterou mohl klidně ještě dělat Rošlapil jako variantu rozšíření a Hynajs to aproboval jako rektor s vlastními návrhy prostorových požadavků. Žádné jiné materiály nejsou. Na stavebním úřadě na Praze 7, kde se očekávalo, že tyto věci budou, tak tam prostě nejsou.

V současnosti není vidět, že by se nějací umělci, malíři mluvili nějak moc do architektury. V zahraničí jsou známa jména malířů jako např. Gerhard Merz nebo Helmut Federle. V 80.letech to u nás byl Milan Knížák ale v současnosti?
U nás málo. To máte pravdu.

Nemyslím, že by vyzdobili stavbu, ale přímo postavili barák.
Opravdu málo. Například Fritz Wotruba v Rakousku, který sochařsky stavěl kostely. U nás je celá řada architektů, která s výtvarníky spolupracuje ve smyslu pojednání fasády, ale kromě několika výjimek, kdy se to týká vyloženě ateliéru, když si výtvarník diktuje svůj vlastní ateliér nebo rodinný dům, tak do toho má co mluvit (např. Andrle si hodně vymýšlel). Myslím, že podobných příkladů by se našlo víc, ale to jsou individuální věci a netýkají se veřejných zakázek. Jinak je to spíš výjimka, ale vím, že se do architektury montoval např. Obrovský, který si navrhoval sokly pro své pomníky. U Kotěry je to zvláštní, protože on byl nejenom architekt, ale také vynikající kreslíř, designér a malířskou průpravu. Celá řada architektů začínala jako malíři v období Devětsilu jako např. Honzík nebo Havlíček.

V Drážďanech zase studenti architektury utekli k malířství (Die Brücke - pozn.aut.).
Tam to bylo zase takhle. Máte pravdu. (smích - pozn.aut.)

Už se pomalu blížím ke konci. Mohl byste nám něco říct o téměř zrealizované frágnerově přestavbě?
Jaroslav Frágner byl velikou osobností, který se ujala školy po gočárově smrti v září 1945. Byl prototypem člověka, který v sobě spojoval tradici avantgardy, kontinuity první republiky. Byl předsedou Mánesa po celou dobu války ho udržel v opozici proti německé nadvládě a velice statečným způsobem těžil ve volných válečných směrech a výstavách, které presentovaly českou krajinu, Mikoláše Alše a posilovaly lidovou a národní cítění. Zároveň díky své levicové orientaci, protože byl kamarádem Sialistů a Devětsilu, byl kvalifikován do nové komunistické ideologie. Velmi se na něj spoléhalo jako na čestného člověka, který to vyvede z krize. On tuto roli neodmítl, hrál ji a v 50.letech na ni osobně doplatil zdravím, deziluzí i finančně. I v období masivního zestatnění udržel školu architektury na Akademii jako soukromý ateliér, který měl rozjeté velké státní zakázky, což bylo Karolinum Karlovy university, které muselo být v roce 1948, kdy se připravovalo 500. výročí založení university, dokončeno. Zároveň dělal Betlémskou kapli, což byla opět státní zakázka, které se zrodila v hlavě Zdeňka Nejedlýho. Komunisti pochopili, že kdyby jeho ateliér znárodnili jako ty ostatní, takže by dokončení projektů ohrozili. Dostal tedy výjimku, kdy měl soukromý rekonstrukční ateliér, který formálně patřil pod nově vznikaný projekční ateliér R, což byl základ SÚRPM (Státní ústav pro rekonstrukci památek, měst a objektů), který individuálně řídil. V rámci individuálního řízení se zabýval myšlenkou jak naší škole pomoci, protože jistou dobu byl rektorem a předsedou Svazu architektů, místopředseda Svazu výtvarných umělců, měl velké slovo a postavení, které nikdy nezneužíval a celé řadě naopak velmi pomohl, ať už to byl Ladislav Žák. Velmi tvrdým způsobem napadl soutěž na Ústřední dům armády a posunul odsunul ten mrakodrap z kulatého náměstí a volnou parcelu zachoval ji až dodneška. Jeho projekt přestavby školy byl velmi jednoduchý, minimalistický, téměř k realizaci, když došlo politickému posunu na konci 50. let, kde se Frágner znelíbil a stal persónou non-grata, ztratil podporu ÚV a velkolepý projekt modernizace školy zůstal na papíře, který byl hodně realistický a oproti Gočárovi více památkářsky konzistentní. Úplně změnil konstrukční prvky, ale ve výrazu zůstala budova stejná a do hmotového členění hlavní budovy prakticky nezasahoval. Kompromis moderního interiéru, funkčního využití, moderních konstrukcí kapotované v rámci historické budovy. Což odpovídalo dané době, úrovně projektování a jak u nás památková ochrana pracovala. Ta rvala do památek beton, novodobé konstrukční prvky a zvenčí se tyto prvky tvářily neutrálně (např. Valdštejnský palác).

Trochu odběhnu od tématu týkajícího se naší parcely. Ale mám dojem, že něco podobného probíhá i v současnosti s tou prapůvodní budovou Akademie na pražském Výstavišti, kdy jsou architekti Jiran s Kohoutem tlačeni do hodně nevýhodné pozice.
To musím protestovat. Budova vznikla jako provisorium v roce 1891 a měla přežít deset let. Přežila více, protože do ní investoval v roce 1893 Hlávka, kdy ji předělal na potřeby Akademie a znovu do ní investoval v roce 1910 stát, ji přestavěl Kotěra na Moderní galerii království českého, v tomto budova dožila do konce 2.světové války a pak nastal zásadní problém, že budova patřila Výstavišti potažmo městu. Akademie ji měla pouze v nájmu a údržba se zanedbala. Když se pak přišlo s nápadem budovu rehabilitovat, složitým jednáním se budova získala pro Akademii včetně pozemku do pronájmu na dalších 99 let. Stavebně historický průzkum dělal architekt Ksandr, který zjistil, že původní konstrukce tam stále ještě je a později došlo jen k dílčímu přepříčkování. Jako další krokem pro architekty bylo prostor rehabilitovat, čímž vznikly obrovské ateliéry a podlahová plochy. Efekt by byl takový, že by se podařilo zrehabilitovat do původního stavu, ale vešla by se sem jen polovina žáků. Aby se tam vešel požadovaný počet studentů, začala se řešit varianta přístavby.